V pátek 30. května se v prostorách Přírodovědné fakulty Univerzity Karlovy na Novém městě konal interdisciplinární workshop Les v době industrializace. Tento workshop pořádalo Centrum pro komplexní studium materiálních a krajinotvorných aspektů industrializačního procesu při FHS UK a Ústav životního prostředí PřF UK. Cílem akce měla být diskuze odborníků z řad humanitních i přírodních vědců o nejrůznějších problémech vnímání a využívání lesa v době od 2. poloviny 18. století do 30. let století dvacátého. Koordinace a moderování se ujal přední český industriální archeolog prof. Václav Matoušek.

Workshop otevřel příspěvek lesníka Romana Bystrického s názvem Změny zdrojů energie v lesnictví a jejich důsledky, který shrnul dějiny exploatace lesa od neolitu po současnost. Zajímavým momentem tohoto příspěvku bylo upozornění na postupný nárůst plochy lesů od poloviny 19. století způsobený menší těžbou dřeva, které od té doby nahrazovala fosilní paliva. V podobném duchu zůstával laděn i příspěvek Vlastimila Vala Lesnictví a jeho historický význam při koncipování principů udržitelnosti. Ten především polemizoval s přehnanými snahami o ochranu přírody a upozornil na současnou paradoxní situaci, kdy se pod záminkou ochrany pralesů nechává pustnout krajina obdělávaná po staletí našimi předky, zatímco poslední skutečně původní pralesy na této planetě (Amazonie, centrální Afrika), se nechávají plundrovat.

Přednáška Martina Kačmara Lesy tří pánů – zavádění systematického lesnictví do Českého Švýcarska prezentovala výsledky mezinárodního projektu digitalizace historických lesnických map z česko-saského pomezí. Při něm byla převedena data z těchto map do prostředí GIS, což umožnilo studovat dynamiku změn ve využívání lesů v této oblasti.

Velice zajímavá byla též prezentace Nicholase Orsilla „Kraj bez lesa – sedlák bez chleba“, která pojednávala o rozsáhlém odlesňování na jižní Moravě v první polovině 20. století, jež mělo za cíl rozšířit zemědělsky obdělávanou půdu. Absence lesů však snížila bonitu půdy a způsobila i různé ekologické obtíže. Těm mělo v době socialismu čelit zakládání tzv. větrolamů – pravidelné sítě úzkých a dlouhých pásů lesa. Na otázku během kuloární debaty, zda kvůli větrolamům zanikla nějaká vesnice, autor odpověděl záporně, upozornil mě však na ves Velký Karlov, jež byla v té době založena a její dispozice se větrolamům přizpůsobuje.

Dva po sobě jdoucí příspěvky (konkrétně se jednalo o referáty Pétera Szába Procesy opouštění a obnovy pařezení Českých zemí a Petra Dönera Analýza stavů lesů na karštejnském panství) se zabývaly fenoménem pařezení. Tato zvláštní technika těžby dřeva využívající přirozenou regeneraci pařezů ovlivňovala podobu středoevropských lesů od neolitu až do počátku dvacátého století. Takto obhospodařovaný les byl oproti současnému mladší, nižší a prosvětlenější. Při uvažování o minulé krajině je tedy nutné počítat (snad jen s výjimkou nejvyšších hor) s pařezenými lesy.

Jedním z vrcholů dne byla dozajista prezentace člena ARA Jana Pařeza Industrializace Novohradských hor na příkladu zaniklého provozu železářského a sklářského areálu. Ta polemizovala s dnes zažitou představou o Novohradských horách jako o panenské přírodě s čerstvým vzduchem a Dobrou vodou. Jan Pařez tento mýtus vyvrátil doklady rozsáhlého hutnictví a sklářství, které zakončil ukázkou výsledků vlastní archeologického výzkumu zaniklé sklárny Paulina. Na tento příspěvek v lecčem navazoval referát Jiřího Woitsche Tradiční výroba potaše, který se věnoval právě výrobě této sklářské suroviny. Tradiční výroba potaše (uplatňovaná v největší míře během 18. a v první polovině 19. století) měla dramatický vliv na odlesnění, a proto byla již od dob Marie Terezie regulována. Toto řemeslo však zcela zaniklo s přechodem na využívání popele z cukrové třtiny a hlavně později s objevem použitelných minerálních solí.

Dle mého názoru nejzajímavější příspěvek přednesla Natálie Belisová, která se věnovala výrobě dřevěného uhlí pro wehrmacht během druhé světové války. Ke konci tohoto konfliktu nacistické Německo strádalo nedostatkem pohonných hmot, a tak bylo nuceno předělat část svého vozového parku na bioplyn získávaný z dřevěného uhlí. Pro tento účel byl zřízen soupis všech uhlířů, kteří měli své produkty dodávat říši, a navíc byly vydány velmi podrobné manuály na stavbu milířů. Natálie Belisová se věnovala především osudům „uhlíře Ivana“ ze severních Čech, který o několik let později jako poslední žijící český uhlíř pomáhal stavět milíře, jež se objevily v pohádce Pyšná princezna. Svůj příspěvek autorka zakončila ukázkou vlastního experimentálního pálení uhlí podle manuálu wehrmachtu.

Celou konferenci uzavřel referát Martina Golce Vranovsko-křtinský lichtenštejnský areál. Ten pojednával o okolí moravského města Adamov, jež bylo ještě před nedávnem barokní komponovanou krajinou doplněnou o drobné industriální stavby, která představovala oblíbený turistický cíl podobný Lednicko-valtickému areálu. V době socialismu však tuto cennou krajinu překryla nevzhledná paneláková výstavba.

Během dne zaznělo mnoho dalších zajímavých referátů týkajících se například plavebních kanálů, milířů, nebo vztahů lesů a první pozemkové reformy.

Workshop Les v době industrializace přinesl spousty zajímavých příspěvků z oblasti humanitních i přírodovědných věd. Avšak i přes deklarovanou interdisciplinaritu se nešlo zbavit dojmu, že přírodovědná sekce je trochu upozaděna. A tak i v diskuzích převládaly spíše problémy archivních fondů než ochrany přírody a na zmiňovanou interdisciplinaritu téměř nedošlo (přestože byly prezentovány dva projekty, ve kterých spolupracovali přírodovědci s vědci humanitními). I tak ale byl workshop velmi přínosný, vezmeme-li navíc v potaz, že se jedná o jednu z mála platforem věnující se recentní archeologii.

(Pozn. Pro Tomáše Urbana dodávám, že k obědu se servírovaly obložené chleby a během přestávek na kávu byly k dispozici různé druhy sušenek.)