Bezesporu nejvyšší daň za účast v největším historickém konfliktu museli zaplatit obyčejní vojáci Rudé armády a Wehrmachtu. Počty padlých rudoarmějců a Němců se jen na východní frontě odhadují až na 24 milionů, z toho více než 4 miliony nezvěstných. Proto vzniklo několik specializovaných skupin, jejichž úkolem je nezvěstné vojáky na území dnešního Ruska najít, identifikovat a důstojně pohřbít.
Za doby éry Sovětského svazu však byly údaje o počtech obětí války záměrně podhodnocovány, aby nevyšel najevo nejen astronomický počet obětí, ale především otřesné podmínky vojáků i způsob boje, který se na počtech mrtvých významnou měrou podepsal. Oblasti prvních bojových linií se po válce záměrně zalesňovaly a existovalo i řada nařízení k jejich cílenému utajování (např. nařízení ministerstva obrany z roku 1963). Ačkoliv se za Gorbačovovy vlády a zejména po roce 1991 situace v tomto směru do značné míry zlepšila, dodnes je řada klíčových archivních dokumentů tajná a tudíž nedostupná. V současnosti působí na území Ruska téměř 500 registrovaných, a tedy legálně působících skupin hledačů, kterým se podařilo nalézt ostatky více než 600.000 vojáků. Fenoménem současnosti je však i působení ilegálních skupin, jejich cílem je především prodej atraktivních artefaktů.
Jednu z předních legálních skupin hledačů s názvem „Průzkumníci“ vede Ilya Prokoviev, bývalý armádní důstojník, který se problematice vyhledávání padlých vojáků věnuje již 30 let. Tým, jehož členkami jsou mimo jiné i dvě mladé dobrovolnice Marina a Olga se momentálně věnuje lokalitě nedaleko města Lyuban (80 km jižně od Petrohradu), kde na asi 10 km2 padlo během jedné z fází obrany Leningradu 19.000 vojáků. Průzkumníkům se doposud podařilo nalézt 2000 těl. Kromě lidských ostatků je samozřejmě nalézáno i množství artefaktů, které mohou přispět k určení jednotky vojáků i k jejich identifikaci. Kromě zbraní, nevybuchlé munice i nejrůznější výstroje to jsou také mince a množství osobních předmětů. Mezi vojáky prý byla rozšířená pověra, že pokud měl voják u sebe peníze od svých blízkých, musel se k nim po válce vrátit a splatit dluh. I když vojáci Rudé armády nosili identifikační známky ve formě nekovových tyčinek s kouskem papíru, podaří se je nalézt jen velmi zřídka a pokud ano tak většinou s nevyplněným nebo nečitelným textem. Tradovalo se totiž, že kdo tento list vyplní, s jistotou padne. Identifikace těl je tedy více než obtížná. Našla se také řada osobních vzkazů, které měly být předány příbuzným v případě vojákovy smrti. Tým se proto snaží doručit tyto vzkazy alespoň nyní. Ani pátrání po příbuzných však není s odstupem takové doby nic snadného, ale čas od času se to podaří. Velmi výmluvný je příběh 21 letého Chasana Batyrshina, který byl od roku 1943 pohřešován a vláda ani armáda o něm neměla žádnou zprávu. Jeho tělo se podařilo nalézt, identifikovat a informaci o něm předat příbuzným.
Výzkum má však kromě společenského významu i přínos ryze odborný, a to především z metodologického hlediska. Odkryv, třídění a uskladnění nálezů se totiž řídí souborem přísných pravidel, která byla vytvořena na základě dosavadních zkušeností, spoluprací s ministerstvem obrany i Muzea obléhání Lenigradu. Každé z těl je očíslováno, vyfotografováno, zaznamenána jeho poloha, a pokud je to možné, na základě artefaktů identifikováno. V řadě případů musí být identifikační známky odeslány do laboratoře a analyzovány pomocí ultrafialového záření.
Hledání a identifikace obětí druhé světové války touto formou patří k prozatím nejlépe propracovaným a především společensky aplikovatelným formám archeologického výzkumu moderní doby a proto budeme její výsledky i metody i nadále sledovat. Článek, jehož odkaz naleznete níže, obsahuje kromě dalších informací i soubor unikátních fotografií z terénního výzkumu.
http://www.bbc.com/news/magazine-25589709
Fotografie z terénních prací z výzkumu stejné oblasti z minulých let, pak naleznete zde. Fotografie i výzkum samotný jsou bezesporu jedinečné.
http://www.wwiireenacting.co.uk/forum/viewtopic.php?f=83&t=55717
